Miss Internát
Léta Páně 1991 až 1992.
Jedna z mála fotografií, které přežily.
Jak už bylo řečeno v úvodu tohoto příspěvku, byli jsme parta kluků, co neuměli skoro vůbec hrát. Jenže doba byla taková, že každej, kdo dělal kravál, vypadal jak debil a budil dojem, že by mu za bolšefíka fízlové na prvním rande rovnou předepsali gumoléčbu, měl v kultuře dveře otevřené dokořán.
Přes to, že jsme již dva roky poctivě pilovali svůj um a styl, naše hudební produkce vykazovala značné rezervy v oblasti instrumentální virtuozity. Ostatně i naše podání co se choreografie týká nebylo na úrovni ani z poloviny tak kvalitní, jako bylo tehdejšim režimem povoléné moderní taneční uskupení UNO. Jinými slovy, hráli jsme a pohybovali se na podiu jako telata.
Když tedy přišla nabídka vystoupit na akci Miss Internát, považovali jsme to za významný krok v naší umělecké kariéře. Z dnešního pohledu se však jednalo spíše o začátek série událostí, které by rozumný člověk označil za průser.
A průser na sebe nenechal dlouho čekat. Již během produkce došlo k záhadnému zmizení finančních prostředků které se vybírali do klobouku. Lidé, které jsme vybrali jako naprosto spolehlivé, nám následně sdělili, že do klobouku kdosi strčil, obsah se vysypal a návštěvníci kulturní akce peníze rozebrali. Tato verze událostí se nám tehdy zdála poněkud nepravděpodobná a upřímě, my vime, kdo ty prachy zčořil. Nicméně vzhledem k našim právním zkušenostem a tělesné konstituci jsme se rozhodli věc dále neeskalovat. Obzvláště, když jsme koutkem oka zahlédli nějaká děvčata, která pašovala alkohol, a důmyslně jej zkrývala před ostrými zraky vychovatelek, a neustále sledovala naší produkci až do konce. Přes to, že v nás klíčil dojem, že jsme uplně nejvíc nejlepší kapela na internátě, což jsme nejspíš i byli, protože jsme tam byli jediní, těšili jsme se na konec naší produkce, protože ty děvčata a jejich alkohol na nás působil, jak červenej hadr na bejky.
Tááák, koncert končí. Děvčata stále koukaj a sledujou nás a nevadí jim, že na ně čumíme. Což se stalo skoro poprvé v našem životě. Tohle nás utvrdilo v tom, že jsme fakt asi bouráci, nejdrsnější punkáči a to, že nám ještě nerostou fousy, to vubec nevadí. Odnášíme aparát do zkušebny. Ty jo, holky nám pomáhaji, nesou kytary. Byla to zámiňka, aby prošli jako součást technického týmu s náma do zkušebny. Zamykáme aby nám někdo neukradl věci. Jsme teď slavní a klidně by se to mohlo stát, někteří lidé ze závisti udělaji cokoliv. Pro jistotu jsme zůstali ve zkušebně i my,a i dívky a hlídali jsme nástroje až do rána. Nedovedete si představit ten pocit, když vám v patnácti letech po nejlepším koncertě na světě fanynka pohladí přirození!
V dané fázi našeho uměleckého vývoje jsme považovali kontakt s opačným pohlavím za podstatně důležitější než řešení budoucnosti punkový kapely, ikdyž jsme ve zkušebně trávili uplně každý volno co jsme měli. Jak s děvčaty tak ale i bez nich. A nějakej rozsypanej klobouk a vyčorovanej honorář? PHE - ten nám byl fakt už ukradenej!
Seznam kapitolB O O S T E R !
Léta Páně 1989 a dále
Když nebyly reprobedny - vyráběly se reprobedny .
Nevím, jestli si to dnes mladí a začínající muzikanti uvědomují, ale nebylo to vždy tak „íííízi“ jako dnes. V naší době dinosaurů víceméně nefungovalo, že si člověk usmyslel, že něco potřebuje, a druhej den to měl doma. Věci se sháněly složitě, a pokud už se někde objevily, většina začínajících muzikantů na ně stejně neměla krupici.
Nic naplat, jak říká klasik, všechno špatné je pro něco dobré. Neboli: „Nouze naučila Dalibora housti.“ Všechny tyhle nedostatky starejch časů naučily nás boomery, že jsme si museli osvojit i jiná řemesla než jen hru na nějakej ten hudební nástroj.
Když jsem se rozhodl, že budu hrát na kytaru, nebylo to ani tak z lásky k hudbě, jako spíš z pragmatických důvodů. Bylo všeobecně známo, že každý, kdo hraje na kytaru, má spoustu děvčat. A jelikož jsem byl tehdy ve věku, kdy člověk o děvčatech přemýšlí přibližně každých sedm vteřin, připadala mi hra na kytaru jako rozumná investice do budoucnosti.
Když už kytaru, tak elektrickou. Podle starších a zkušenějších kolegů muzikantů totiž tento typ nástroje fungoval při seznamování s opačným pohlavím o něco lépe než kytara akustická.
Problém spočíval v tom, že elektrická kytara vyžadovala i další technické vybavení. Kromě samotného nástroje bylo potřeba pořídit zesilovač, reproduktor, kabely a v ideálním případě také booster. A právě zde začaly moje první kontakty s obchodní sítí tehdejšího Československa...
Co se toho všeho vybavení týká, tak booster byl prostě nejlevnější, a tak začala moje cesta k pořízení aparátu právě u této kouzelné krabičky. Dokázala udělat z nudného zvuku kytary něco, co jsem tehdy neuměl vůbec popsat. Dneska už vím, že to slovo bylo prostě WOW!!
Nicméně hned po příjezdu do velkoměsta Hradec Králové, kde jsem strávil fakt zajímavý tři roky života, o čemž se určitě zmíním v dalších kapitolách, jsem se začal pídit po prodejnách s elektronikou. No kde jinde by bystrej kluk z vesnice sháněl elektrickou krabičku k elektrický kytaře, která potřebovala dráty a elektriku k tomu, aby hrála? No to dá rozum. PRIOR!! Oddělení ELEKTRO.
S pocitem člověka, který přesně ví, co hledá, jsem tedy vstoupil dovnitř. Chvíli jsem obcházel regály,
ale žádné boostery jsem neviděl. Nebylo se čemu divit. Tenkrát jsem znal booster vlastně jen z vyprávění.
Po několika minutách bezcílného bloudění mezi varnými konvicemi, prodlužovačkami a dalšími
vymoženostmi elektrotechnického průmyslu jsem se odhodlal oslovit prodavačku.
„Dobrý den, prodáváte boostery?“
Následovalo krátké ticho.
„Prosím?“
„Booster.
Prodavačka se zamyslela, podívala se na mě, potom ke stropu a nakonec ukázala prstem
někam nad mou hlavu a nekompromisně řekla:
„Lustry máme támhle.“
V tu chvíli jsem pochopil, že komunikace mezi mnou a odborným personálem se dostala do slepé uličky.
Neboť jsem byl bystrý hoch, a při vstupu do Prioru jsem periferním viděním zahlédl velkou ceduli s upozorněním, že v posledním pátém patře je bufík, okamžitě jsem se tam vydal na salát Camping, tři rohlíky a hrnek kakaa, což postupem času v naší partě vykristalizovalo v jakýsi rituál.
Podmínka za lásku?
Píše se rok 1989.
Mezibalkonové vztahy na internátu.
Konec školního roku. Kytka pro paní třídní učitelku. Poslední vysvědčení. Konec základky. Prázdniny. Trenýrky. Sandály. Tričko se Sandokanem. Žádný starosti. Žádný povinnosti. Poslední léto doma.
Prázdniny utekly jako voda a maminka mi pomáhá balit tašku, abych já pitomec na něco nezapomněl. To víte, nikdy jsem takhle sám necestoval a vůbec jsem netušil, kromě kondomů, které mi poradili starší kamarádi, co si mám s sebou zabalit.
Hned potom, co jsem dostal rady do života, jako třeba: nechlastej, budeš se motat, po cigárech smrdí z huby a ženský? No ty snad nebudou až takovej problém, pokud budeš mít kondom jsem nasedl na autobus.
Jakmile se zavřely dveře, bylo mi jasný, že odteď je to všechno jen na mně.
Internát na mě zapůsobil velkolepě a vyvolal ve mně smíšené pocity. Chodby. Vrátnice. Spousta cizích lidí. A starší studenti, kteří podle všeho věděli úplně všechno. Ale hlavně mě fascinoval pohled na to, jak tenká je hranice mezi blokem A a blokem B. Po projití vrátnicí, kde stačilo ukázat index a paní vydala klíče od pokoje, následovalo krátké společné schodiště právě pro ony bloky A a B, tedy barák pro kluky a holky. Až za tímto schodištěm se nacházela jakási zeď, kde na jedné straně byly výtahy pro kluky a na druhé pro holky.
Na první pohled to působilo jako důmyslně navržený systém, který měl zabránit nežádoucím kontaktům mezi oběma pohlavími. Jenže čím déle jsem na internátu bydlel, tím víc jsem si začínal všímat, že mezi blokem A a blokem B vlastně není zas tak velká vzdálenost. Několikrát denně jsem kolem toho místa procházel. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Pak jsem se tam začal občas zastavovat. A nakonec jsem u toho stál a přemýšlel. Ne snad kvůli architektuře. Spíš kvůli obyvatelkám bloku B. K definitivnímu rozhodnutí mi pomohla debata několika starších studentů, kteří se tvářili, že o životě vědí úplně všechno. Z jejich vyprávění jsem pochopil, že existují způsoby, jak některá internátní omezení obejít. Jednoho večera jsem proto dospěl k názoru, že nastal čas ověřit si tuto teorii v praxi. Nejdřív jsem si dal panáka na kuráž. Potom cigaretu, abych si připadal jako úplně nejvíc chlap, a vydal se pod rouškou tmy na společné schodiště, kde se dalo při troše umu přelézt přes balkony z bloku A do bloku B.
Nekecali. Byl jsem tam. A osm pater dívek bylo jen pro mne.
Přiznávám, dívky v onom pokoji, kam jsem se vplížil, byly zprvu rozpačité, ale po chvíli jsme již vedli plynulou konverzaci a myslím, že i pro dívky to bylo příjemné zpestření a že se nemusely bavit jen o tamponech.
Když jsme byli v tom nejlepším, myslím v konverzaci, protože jsme si ještě nestihli sundat ani spodní prádlo, ozvalo se bouchání na dveře.
Noční vychovatel.
Sakra.
Vystřelil jsem jako dunajská střela a při úprku zanechal na jednom z balkonů corpus delicti v podobě pantofle. Co vám budu povídat. Byl jsem odhalen a jako první v historii královéhradeckého internátu jsem se stal držitelem podmínečného vyloučení po pouhých čtrnácti dnech pobytu. Jak se ale říká, všechno zlé je pro něco dobré. Okamžitě jsem zapadl do party starších studentů. Tato událost však přinesla i jiná důležitá zjištění. Ukázalo se totiž, že maminčiny rady do života mě vlastně přivedly k tomu, že se ze mě stal kuřák, konzument alkoholu a člověk se zvýšeným zájmem o ženy. Což je vlastně dobře, protože kluci mě nebaví.
Cirkulární ekonomika !
Cirkulární ekonomika v podmínkách transformující se společnosti po roce 1989.
Psal se rok někdy okolo 1990. Klíče už odzvonily, revoluce proběhla a změny z totality na demokracii postupně dorazily i k nám do školy. V praxi to znamenalo, že některé předměty zmizely, jiné přibyly a učební osnovy se začaly měnit rychleji než názory některých soudruhů.
Pro nás ale byla stěžejní záměna občanské nauky za ekonomii.
Zprvu jsme na tento předmět nebrali nějak moc velkej ohled, protože do současné doby bohatě stačilo, když člověk držel hubu a krok a o naši ekonomiku se postarali jiní.
My jsme se dál věnovali punku, trochu záškoláctví a hlavně hudbě, protože ta nám v té době připadala úplně nejdůležitější. A asi to bylo tím, že spolu se svobodou k nám dorazila muzika a filmy, které pro nás byly do té doby víceméně tabu.
Najednou bylo všechno jinak. Člověk mohl poslouchat muziku, o které předtím vůbec netušil že existuje, a vidět filmy, které vyprávěli o osudech punkovejch kapel. Ve srovnání s tím nám nějaká ekonomie připadala asi tak zajímavá jako návod k obsluze bagru.
Naše volnočasové aktivity, a někdy i školní, to když jsme třeba náhle a zcela nečekaně onemocněli, vypadaly nějak takhle.
Sehnaly se drobáky, kdo co měl, a šlo se na Jiskru koupit lahvový. S nakoupeným sortimentem jsme se odebrali do jakýchsi polopodzemních prostor, kde se nacházely zásobovací rampy pro obchody nad námi, a tam jsme pivo vypili.
Když jsme ho vypili, zůstaly nám prázdné lahve. Ty se vrátily a za utržený peníz jsme opět nakoupili lahvový a zase se odebrali do útrob podzemí. A tak to šlo pořád dokola, až do doby, kdy měl každý z nás v ruce poslední láhev.
I tu jsme samozřejmě vrátili. Za poslední koruny jsme si koupili každý dva rohlíky a odcházeli jsme na intr úplně bez peněz.
Stoprocentní využití drobných mincí, které jsme měli na začátku.
Dnes by se tomu nejspíš říkalo cirkulární ekonomika.
Při zpětném pohledu musím uznat, že náš ekonomický model byl mimořádně efektivní. I s kapitálem přibližně šestnáct korun na osobu jsme dokázali financovat dvě kola nákupu piva, následnou recyklaci obalů a závěrečnou akvizici dvou rohlíků na cestu zpět na internát.
Dnes bychom tomu nejspíš říkali finanční gramotnost, cirkulární ekonomika a udržitelné hospodaření se zdroji.
Tehdy jsme tomu říkali prostě jen nápad.
Asi jsme na sebe zbyli
Píše se rok 1998 a já jsem dostal neuvěřitelnou chuť tvořit a skládat písničky, ale hlavně asi hrát.
Byl jsem na to ale sám. V šuplíku jsem měl asi pět songů a brnkal jsem si je jen tak na sucho na svou první vlastní kytaru Jolana Diamant. Nebylo to úplně od věci, ale je to asi jako taková hudební onanie. Není to prostě ono.
Náhoda tomu chtěla, že jsem potkal jednoho dávného přítele Petra Rajnolda, kterýmu se říkalo Rajz. Dali jsme se do řeči a došlo i na muziku, protože Rajz byl taky hudebník. A tak jsem se mu svěřil, že mám nějaký ty fláky a chtěl bych je nahrát, ale jsem sám, bez basy a bubeníka. A on na to, že zná jednoho borce, co hraje na bicí, a že se jmenuje Tomáš a říkají mu Mouka. Trochu jsem se zarazil, protože jsem toho týpka znal a nikdy bych do něj neřekl, že hraje na bicí.
Mouka byl místní legenda už tenkrát. Člen havlíčkobrodských skinheads. Ale byla to jiná doba a člověk mohl být klidně skinhead a nikomu to nijak zvlášť nevadilo. Dostal jsem na něj kontakt a slovo dalo slovo. Dali jsme první zkoušku a myslím, že nás to oba bavilo.
Mouka v tý době sice hrál s kapelou FuckTure, což se mělo číst jako Faktura, ale kapela moc neprosperovala, takže Moukys ani moc neprotestoval, že chodí cvičit i se mnou.
Možná byl tehdy dokonce hrdej na to, že působí ve dvou projektech.
Nicméně nacvičili jsme ještě pár dalších věcí a začali přemýšlet o nahrávacím studiu. Jelikož měl Mouka kámoše, co jedno takové zařízení vlastnil, neznělo to až tak nereálně.
Andy, neboli Honza Andrle, byl celkem v pohodě borec a souhlasil, že nám nahrávku nahraje.
To bylo super. Jenže jsme byli pořád jen dva. A chyběl nám basák.
Vzpomněl jsem si na jednoho takovýho klučinu. Jmenoval se Piterka, řečený Pitrýs, a hrál v country kapele Farmáři na mandolínu. Prohodil jsem s ním pár slov a on kupodivu kývnul.
Vypůjčil jsem mu od bratránka baskytaru a ukázal mu na ní, kde jsou jaký tóny, a on se na to naučil zhruba za tejden hrát. Dali jsme pár zkoušek a šlo se nahrávat.
Nebudu se tu rozepisovat o nahrávání. Nahrávka byla horko těžko pořízena, protože jsme zjistili, že toho moc neumíme, ale někde koncem roku 1998 bylo naše dílo na světě.
Tady by klidně tahle kapitola mohla končit, ale není tomu tak. Protože Pitrýz se pochlubil s onou nahrávkou před svými přáteli táborových ohňů a oni mu poskytli jakousi zpětnou vazbu. A nebylo to asi nic pozitivního.
Na další zkoušce se choval divně, pořád čuměl do země a nebyla s ním řeč.
Nedalo nám to a začali jsme s Moukysem vyzvídat, co se stalo. Po chvíli kuňkání z Pitrýse vylezlo, že mu to kolegové pohanili a že i tak by s náma moc dlouho hrát nemohl, protože je to na něj moc hlasitý.
Tenkrát nás to trochu mrzelo, ale s odstupem času jsem teď za to rád, protože jak šel čas, tak Pitrýz přičichl nejen zpět ke country, ale taky k omamnejm látkám.
Takže mu to totálně vypláchlo mozek a pravděpodobně by časem rozprodal náš v té době skromnej aparát.
Je to zvláštní, ale jako by ten osud člověku do jisté míry fakt dokázal ovlivnit život. Krátce nato se stala další zajímavá věc.
Moji bratranci v té době taky hráli v kapele. Byla to klasická zábavovka. A jako by sled událostí už tak nebyl dost podivnej, během pár dní po odchodu Pitrýse od nás se kapela bratranců rozpadla.
Neváhal jsem a jal se hned lanařit mladšího z bratranců, Petra alias Bobiho. Což postupem času vykrystalizovalo v přezdívku Bobina.
Bobina souhlasil, že to s náma prubne, protože momentálně byl na volné noze. Měl ale podmínku, že chce s sebou i bráchu, protože jsou na sebe zvyklí a perfektně sehraní. Neváhal jsem a souhlasil, protože ruku na srdce, dvě kytary v kapele rovná se víc bigbít.
Co říci závěrem této kapitoly.
Najednou jsme nebyli jen dva, ale byli jsme čtyři. Já, Moukys bubeník, Bobina basák a Míla, kterýmu jsme zkoušeli dát nějaké přezdívky, ale nic se pořád nechytalo.
Až po létech se ujala přezdívka Miloušek, protože seděla dokonale k jeho postavě a dobrému srdci.
Jo, a málem jsem zapomněl. Je to kytarista. Jako já.
Hubertka – sníh, traktor a rock'n'roll !
Nejdrsnější rokeři z Havlíčkova Brodu - RESPEKT!!
Jsme v druhé polovině ledna rok 1999 a po dlouhých měsících zkoušení a zdokonalování se ve hře na naše hudební nástroje jsme se konečně odhodlali vyrazit mezi lidi. Nastal čas začít naši koncertní jízdu.
Jenže byl tu jeden problém. O naší kapelu tehdy nestál vůbec nikdo. Většina pořadatelů nám ani neodpověděla, že o nás nemá zájem. Prostě ticho. Nezbylo nám tedy nic jiného, než si pořádat akce sami.
Princip byl jednoduchý. Vyrazili jsme na nějakou vesnici, zjistili, kdo má na starosti kulturák nebo sál, a zkusili jsme si ho pronajmout. Nějakého zvukaře jsme znali a majitelům hospod jsme vysvětlovali, že o nic nepřijdou. Když nám půjčí sál, prodají víc piva a my si zbytek zařídíme sami. Kupodivu to často fungovalo. Byla to jiná doba. S lidmi se ještě dalo normálně domluvit.
První akce, kterou jsme si sami naplánovali a zorganizovali, byla zábava na malé myslivecké chatě Hubertka.
Bylo to nádherné místo. Kousek od silnice, ale přitom uprostřed lesa. Vedle malý rybníček, kolem stromy a uprostřed toho všeho chata se sálem pro padesát lidí. Na žádné velké koncerty to nebylo, ale nám to tehdy připadalo jako Madison Square Garden.
Celý leden bylo krásné počasí. Akce domluvená, chata zamluvená, zvukař zajištěný. Můj brácha měl přivézt aparát, výčepák Míla Vávra alias Milis slíbil pivo a my byli přesvědčení, že máme všechno pod kontrolou.
Poprvé v životě jsme měli pocit, že jsme něco zorganizovali jako opravdová kapela.
Večer jsme šli spát s pocitem perfektně odvedené práce.
Když jsme se probudili a podívali z okna, nevěřili jsme vlastním očím. Venku leželo přes půl metru čerstvého sněhu a pořád sypalo dál. Chvíli jsme na to koukali a přemýšleli, jestli si z nás někdo nedělá prdel.
Pak někdo prohlásil:
„To je v pohodě. Drdla sežene traktor.“
Martin Drdla byl náš kamarád a jeden z lidí, kteří stáli u zrodu kapely Fousatej Hat. Bohužel už dnes není mezi námi, a tak bych mu chtěl alespoň touto cestou poděkovat. Protože kdyby nebylo jeho, čekali bychom někde mezi Okrouhličkou a Hubertkou nejspíš až do jara. Cestou na chatu jsme totiž zapadli ve sněhu. A ne jednou. Nakonec nás Drdla asi dva kilometry tahal za traktorem na laně jako nějaké sáně. Dodnes vlastně nevím, jestli to byla záchranná akce nebo zimní atrakce. Takže zatímco Drdla prohrnoval cesty kolem chaty, my ostatní jsme vyrazili připravit všechno potřebné. Bylo potřeba zatopit, uvařit srnčí guláš a nachystat sál na večerní akci.
Nebudu se tu rozepisovat o tom, co všechno na té chatě nefungovalo. Ve zkratce řečeno – kromě elektřiny nefungovalo skoro nic. Vodu na guláš jsme například získávali tak, že jsme na kamnech rozpouštěli sníh. Prostě voda netekla a hotovo.
Když naše přípravy pomalu finišovaly, zjistili jsme další problém. Milis s pivem pořád nikde. A tak jsme znovu vyslali Drdlu, aby se po něm podíval. Za nějakou dobu se oba objevili , Milis s autem byl v závěsu za traktorem a smáli se jako idioti. Milis totiž hned kousek za odbočkou z hlavní silnice zapadl. Nejprve vyhodil z káry jeden sud. Pak druhý. Pak bednu s limonádami. Prostě se postupně zbavoval nákladu v naději, že se auto rozjede.
Nerozjelo.
Když ho Drdla našel, stál vedle zapadlé škodovky, kouřil cigaretu a na vozíku mu zůstaly už jen brambůrky. Místo aby nadávali, začali se oba smát. Tenkrát jsme měli život nějak jednodušší. Když se něco pokazilo, tak se to prostě vyřešilo. A když se to vyřešit nedalo, tak jsme se tomu aspoň zasmáli. Naložili sudy, proviant, zapřáhli Milise za traktor a vydali se směrem k Hubertce.
Přiznám se, že jsme nečekali, že by v takovém počasí vůbec někdo přišel. Brali jsme to spíš jako mejdan a doufali, že si společně s kamarády, kteří nám s akcí pomohli, užijeme příjemný večer.
Opak byl ale pravdou.
Chata se během večera naplnila až k prasknutí. Ano, byla sice „jen“ pro padesát lidí, ale pro nás to tehdy znamenalo strašně moc. Po měsících zkoušení jsme najednou stáli před sálem plným lidí, kteří přišli poslouchat právě nás. A přestože jsme tenkrát nevybírali žádné vstupné, byla to jedna z akcí, na které se nezapomíná. Možná kvůli sněhu. Možná kvůli traktoru. Možná kvůli tomu, že jsme vařili guláš z vody získané rozpouštěním sněhu. A možná prostě proto, že to byl náš první opravdový koncert.
A ještě na úplný závěr bych se chtěl po více než pětadvaceti letech omluvit místním myslivcům za ten rozbitej stůl.