Miss Internát
Léta Páně 1991 až 1992.
Jedna z mála fotografií, které přežily.
Jak už bylo řečeno v úvodu tohoto příspěvku, byli jsme parta kluků, co neuměli skoro vůbec hrát. Jenže doba byla taková, že každej, kdo dělal kravál, vypadal jak debil a budil dojem, že by mu za bolšefíka fízlové na prvním rande rovnou předepsali gumoléčbu, měl v kultuře dveře otevřené dokořán.
Přes to, že jsme již dva roky poctivě pilovali svůj um a styl, naše hudební produkce vykazovala značné rezervy v oblasti instrumentální virtuozity. Ostatně i naše podání co se choreografie týká nebylo na úrovni ani z poloviny tak kvalitní, jako bylo tehdejšim režimem povoléné moderní taneční uskupení UNO. Jinými slovy, hráli jsme a pohybovali se na podiu jako telata.
Když tedy přišla nabídka vystoupit na akci Miss Internát, považovali jsme to za významný krok v naší umělecké kariéře. Z dnešního pohledu se však jednalo spíše o začátek série událostí, které by rozumný člověk označil za průser.
A průser na sebe nenechal dlouho čekat. Již během produkce došlo k záhadnému zmizení finančních prostředků které se vybírali do klobouku. Lidé, které jsme vybrali jako naprosto spolehlivé, nám následně sdělili, že do klobouku kdosi strčil, obsah se vysypal a návštěvníci kulturní akce peníze rozebrali. Tato verze událostí se nám tehdy zdála poněkud nepravděpodobná a upřímě, my vime, kdo ty prachy zčořil. Nicméně vzhledem k našim právním zkušenostem a tělesné konstituci jsme se rozhodli věc dále neeskalovat. Obzvláště, když jsme koutkem oka zahlédli nějaká děvčata, která pašovala alkohol, a důmyslně jej zkrývala před ostrými zraky vychovatelek, a neustále sledovala naší produkci až do konce. Přes to, že v nás klíčil dojem, že jsme uplně nejvíc nejlepší kapela na internátě, což jsme nejspíš i byli, protože jsme tam byli jediní, těšili jsme se na konec naší produkce, protože ty děvčata a jejich alkohol na nás působil, jak červenej hadr na bejky.
Tááák, koncert končí. Děvčata stále koukaj a sledujou nás a nevadí jim, že na ně čumíme. Což se stalo skoro poprvé v našem životě. Tohle nás utvrdilo v tom, že jsme fakt asi bouráci, nejdrsnější punkáči a to, že nám ještě nerostou fousy, to vubec nevadí. Odnášíme aparát do zkušebny. Ty jo, holky nám pomáhaji, nesou kytary. Byla to zámiňka, aby prošli jako součást technického týmu s náma do zkušebny. Zamykáme aby nám někdo neukradl věci. Jsme teď slavní a klidně by se to mohlo stát, někteří lidé ze závisti udělaji cokoliv. Pro jistotu jsme zůstali ve zkušebně i my,a i dívky a hlídali jsme nástroje až do rána. Nedovedete si představit ten pocit, když vám v patnácti letech po nejlepším koncertě na světě fanynka pohladí přirození!
V dané fázi našeho uměleckého vývoje jsme považovali kontakt s opačným pohlavím za podstatně důležitější než řešení budoucnosti punkový kapely, ikdyž jsme ve zkušebně trávili uplně každý volno co jsme měli. Jak s děvčaty tak ale i bez nich. A nějakej rozsypanej klobouk a vyčorovanej honorář? PHE - ten nám byl fakt už ukradenej!
Seznam kapitolB O O S T E R !
Léta Páně 1989 a dále
Když nebyly reprobedny - vyráběly se reprobedny .
Nevím, jestli si to dnes mladí a začínající muzikanti uvědomují, ale nebylo to vždy tak „íííízi“ jako dnes. V naší době dinosaurů víceméně nefungovalo, že si člověk usmyslel, že něco potřebuje, a druhej den to měl doma. Věci se sháněly složitě, a pokud už se někde objevily, většina začínajících muzikantů na ně stejně neměla krupici.
Nic naplat, jak říká klasik, všechno špatné je pro něco dobré. Neboli: „Nouze naučila Dalibora housti.“ Všechny tyhle nedostatky starejch časů naučily nás boomery, že jsme si museli osvojit i jiná řemesla než jen hru na nějakej ten hudební nástroj.
Když jsem se rozhodl, že budu hrát na kytaru, nebylo to ani tak z lásky k hudbě, jako spíš z pragmatických důvodů. Bylo všeobecně známo, že každý, kdo hraje na kytaru, má spoustu děvčat. A jelikož jsem byl tehdy ve věku, kdy člověk o děvčatech přemýšlí přibližně každých sedm vteřin, připadala mi hra na kytaru jako rozumná investice do budoucnosti.
Když už kytaru, tak elektrickou. Podle starších a zkušenějších kolegů muzikantů totiž tento typ nástroje fungoval při seznamování s opačným pohlavím o něco lépe než kytara akustická.
Problém spočíval v tom, že elektrická kytara vyžadovala i další technické vybavení. Kromě samotného nástroje bylo potřeba pořídit zesilovač, reproduktor, kabely a v ideálním případě také booster. A právě zde začaly moje první kontakty s obchodní sítí tehdejšího Československa...
Co se toho všeho vybavení týká, tak booster byl prostě nejlevnější, a tak začala moje cesta k pořízení aparátu právě u této kouzelné krabičky. Dokázala udělat z nudného zvuku kytary něco, co jsem tehdy neuměl vůbec popsat. Dneska už vím, že to slovo bylo prostě WOW!!
Nicméně hned po příjezdu do velkoměsta Hradec Králové, kde jsem strávil fakt zajímavý tři roky života, o čemž se určitě zmíním v dalších kapitolách, jsem se začal pídit po prodejnách s elektronikou. No kde jinde by bystrej kluk z vesnice sháněl elektrickou krabičku k elektrický kytaře, která potřebovala dráty a elektriku k tomu, aby hrála? No to dá rozum. PRIOR!! Oddělení ELEKTRO.
S pocitem člověka, který přesně ví, co hledá, jsem tedy vstoupil dovnitř. Chvíli jsem obcházel regály,
ale žádné boostery jsem neviděl. Nebylo se čemu divit. Tenkrát jsem znal booster vlastně jen z vyprávění.
Po několika minutách bezcílného bloudění mezi varnými konvicemi, prodlužovačkami a dalšími
vymoženostmi elektrotechnického průmyslu jsem se odhodlal oslovit prodavačku.
„Dobrý den, prodáváte boostery?“
Následovalo krátké ticho.
„Prosím?“
„Booster.
Prodavačka se zamyslela, podívala se na mě, potom ke stropu a nakonec ukázala prstem
někam nad mou hlavu a nekompromisně řekla:
„Lustry máme támhle.“
V tu chvíli jsem pochopil, že komunikace mezi mnou a odborným personálem se dostala do slepé uličky.
Neboť jsem byl bystrý hoch, a při vstupu do Prioru jsem periferním viděním zahlédl velkou ceduli s upozorněním, že v posledním pátém patře je bufík, okamžitě jsem se tam vydal na salát Camping, tři rohlíky a hrnek kakaa, což postupem času v naší partě vykristalizovalo v jakýsi rituál.
Podmínka za lásku?
Píše se rok 1989.
Mezibalkonové vztahy na internátu.
Konec školního roku. Kytka pro paní třídní učitelku. Poslední vysvědčení. Konec základky. Prázdniny. Trenýrky. Sandály. Tričko se Sandokanem. Žádný starosti. Žádný povinnosti. Poslední léto doma.
Prázdniny utekly jako voda a maminka mi pomáhá balit tašku, abych já pitomec na něco nezapomněl. To víte, nikdy jsem takhle sám necestoval a vůbec jsem netušil, kromě kondomů, které mi poradili starší kamarádi, co si mám s sebou zabalit.
Hned potom, co jsem dostal rady do života, jako třeba: nechlastej, budeš se motat, po cigárech smrdí z huby a ženský? No ty snad nebudou až takovej problém, pokud budeš mít kondom jsem nasedl na autobus.
Jakmile se zavřely dveře, bylo mi jasný, že odteď je to všechno jen na mně.
Internát na mě zapůsobil velkolepě a vyvolal ve mně smíšené pocity. Chodby. Vrátnice. Spousta cizích lidí. A starší studenti, kteří podle všeho věděli úplně všechno. Ale hlavně mě fascinoval pohled na to, jak tenká je hranice mezi blokem A a blokem B. Po projití vrátnicí, kde stačilo ukázat index a paní vydala klíče od pokoje, následovalo krátké společné schodiště právě pro ony bloky A a B, tedy barák pro kluky a holky. Až za tímto schodištěm se nacházela jakási zeď, kde na jedné straně byly výtahy pro kluky a na druhé pro holky.
Na první pohled to působilo jako důmyslně navržený systém, který měl zabránit nežádoucím kontaktům mezi oběma pohlavími. Jenže čím déle jsem na internátu bydlel, tím víc jsem si začínal všímat, že mezi blokem A a blokem B vlastně není zas tak velká vzdálenost. Několikrát denně jsem kolem toho místa procházel. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Pak jsem se tam začal občas zastavovat. A nakonec jsem u toho stál a přemýšlel. Ne snad kvůli architektuře. Spíš kvůli obyvatelkám bloku B. K definitivnímu rozhodnutí mi pomohla debata několika starších studentů, kteří se tvářili, že o životě vědí úplně všechno. Z jejich vyprávění jsem pochopil, že existují způsoby, jak některá internátní omezení obejít. Jednoho večera jsem proto dospěl k názoru, že nastal čas ověřit si tuto teorii v praxi. Nejdřív jsem si dal panáka na kuráž. Potom cigaretu, abych si připadal jako úplně nejvíc chlap, a vydal se pod rouškou tmy na společné schodiště, kde se dalo při troše umu přelézt přes balkony z bloku A do bloku B.
Nekecali. Byl jsem tam. A osm pater dívek bylo jen pro mne.
Přiznávám, dívky v onom pokoji, kam jsem se vplížil, byly zprvu rozpačité, ale po chvíli jsme již vedli plynulou konverzaci a myslím, že i pro dívky to bylo příjemné zpestření a že se nemusely bavit jen o tamponech.
Když jsme byli v tom nejlepším, myslím v konverzaci, protože jsme si ještě nestihli sundat ani spodní prádlo, ozvalo se bouchání na dveře.
Noční vychovatel.
Sakra.
Vystřelil jsem jako dunajská střela a při úprku zanechal na jednom z balkonů corpus delicti v podobě pantofle. Co vám budu povídat. Byl jsem odhalen a jako první v historii královéhradeckého internátu jsem se stal držitelem podmínečného vyloučení po pouhých čtrnácti dnech pobytu. Jak se ale říká, všechno zlé je pro něco dobré. Okamžitě jsem zapadl do party starších studentů. Tato událost však přinesla i jiná důležitá zjištění. Ukázalo se totiž, že maminčiny rady do života mě vlastně přivedly k tomu, že se ze mě stal kuřák, konzument alkoholu a člověk se zvýšeným zájmem o ženy. Což je vlastně dobře, protože kluci mě nebaví.
Cirkulární ekonomika !
Cirkulární ekonomika v podmínkách transformující se společnosti po roce 1989.
Psal se rok někdy okolo 1990. Klíče už odzvonily, revoluce proběhla a změny z totality na demokracii postupně dorazily i k nám do školy. V praxi to znamenalo, že některé předměty zmizely, jiné přibyly a učební osnovy se začaly měnit rychleji než názory některých soudruhů.
Pro nás ale byla stěžejní záměna občanské nauky za ekonomii.
Zprvu jsme na tento předmět nebrali nějak moc velkej ohled, protože do současné doby bohatě stačilo, když člověk držel hubu a krok a o naši ekonomiku se postarali jiní.
My jsme se dál věnovali punku, trochu záškoláctví a hlavně hudbě, protože ta nám v té době připadala úplně nejdůležitější. A asi to bylo tím, že spolu se svobodou k nám dorazila muzika a filmy, které pro nás byly do té doby víceméně tabu.
Najednou bylo všechno jinak. Člověk mohl poslouchat muziku, o které předtím vůbec netušil že existuje, a vidět filmy, které vyprávěli o osudech punkovejch kapel. Ve srovnání s tím nám nějaká ekonomie připadala asi tak zajímavá jako návod k obsluze bagru.
Naše volnočasové aktivity, a někdy i školní, to když jsme třeba náhle a zcela nečekaně onemocněli, vypadaly nějak takhle.
Sehnaly se drobáky, kdo co měl, a šlo se na Jiskru koupit lahvový. S nakoupeným sortimentem jsme se odebrali do jakýchsi polopodzemních prostor, kde se nacházely zásobovací rampy pro obchody nad námi, a tam jsme pivo vypili.
Když jsme ho vypili, zůstaly nám prázdné lahve. Ty se vrátily a za utržený peníz jsme opět nakoupili lahvový a zase se odebrali do útrob podzemí. A tak to šlo pořád dokola, až do doby, kdy měl každý z nás v ruce poslední láhev.
I tu jsme samozřejmě vrátili. Za poslední koruny jsme si koupili každý dva rohlíky a odcházeli jsme na intr úplně bez peněz.
Stoprocentní využití drobných mincí, které jsme měli na začátku.
Dnes by se tomu nejspíš říkalo cirkulární ekonomika.
Při zpětném pohledu musím uznat, že náš ekonomický model byl mimořádně efektivní. I s kapitálem přibližně šestnáct korun na osobu jsme dokázali financovat dvě kola nákupu piva, následnou recyklaci obalů a závěrečnou akvizici dvou rohlíků na cestu zpět na internát.
Dnes bychom tomu nejspíš říkali finanční gramotnost, cirkulární ekonomika a udržitelné hospodaření se zdroji.
Tehdy jsme tomu říkali prostě jen nápad.